Kategorie na lovci

Seznam všeho zboží


Rozšířené vyhledávání
Vyhledávání podle parametrů





Zapomenuté heslo?
Zapomněl jste své přihlašovací jméno?
Nemáte dosud účet? Registrace

Zbraně

Zbraně patří mezi ty věci, které obdivujeme jednak pro jejich systémy, na jejichž základě fungují, jednak z důvodu jejich zpracování. Mnohé z nás, kteří jsme si našli ke zbraním kladný vztah pro to či ono, může uspokojovat strohý praktický design sočasných moderních rčních palných zbraní, jejich technická dokonalost či jednoduchost s jakou se dají ovládat.

Jiní zase vyznávají klasiku - železo a chrom – a geometrická plastová šeÄŹ ve stylu Glock je pro ně čímsi nepředstavitelným. A početná rodina vyznavačů zbraní by nejraději smetla ze stolu obojí a dává přednost historické tradici a precizní puškařské rční práci, s níž puškařští mistři dokázali svým zbraním vtisknout tvář, krásu i duši.

Mezi ty poslední patří také Jan Kainzmeier, sám pokračovatel tradičního puškařského řemesla. Fajn člověk a v sočasnosti - jak se smíchem odpovídá na otázku, co je vlastně profesí - svým způsobem prý čekatel na důchod. Šestadvacet let jezdil s autobusem, než ho jednoho dne vzala záda. Bolesti se zakrátko rozšířily až do nohy a protože za volantem se může přihodit leccos, neriskoval. Šel snad poprvé za svých devětačtyřicet let k doktorovi a tam mu to spočítali tak, že již tři čtvrtě roku marodí.

Puškařinu zvládl při volantu

V Německu má kamaráda, též puškaře, prodejce loveckých zbraní a majitele sportovní střelnice a firmy Jagd & Schiesssport Obermeier, Williho Obermeiera. Seznámili se, neboť Jan Kainzmeier v Německu pracoval, jezdil se zájezdovým autobusem, dali dohromady a pak se u něj sedm let čil puškařskému řemeslu. Zkoušky dělal v rakouském Ferlachu a ve Stuttgartu u Blassera. „Začalo to samozřejmě broušením hlavní, pažeb, pak byl kvalt, musela se udělat jedna pažba a - líbilo se to. Pak přišlo vyřezávání pažeb a nakonec jsem dostal kus železa a za čtyři dny jsem musel vyrobit celou zbraň,“ povídá o svých puškařských začátcích Jan Kainzmeier. „Tak jsem se k tomu dostal. To bylo v průběhu těch čtrnácti let mé práce v Německu. A teÄŹ se mně to hodí: až se vymarodím, začnu se tady u nás puškařině věnovat profesionálně, což jsem mohl vlastně dělat už sedm let, potřebné papíry na to mám. Takže tohle je mých čtrnáct let shrnutých do dvou minut,“ rozesměje se nad tím, jak je to vlastně jednoduché. Než omarodil, věnoval se zbraním pouze v Německu, kde pobýval přes týden a víkendy doma věnoval svému desetiletému synovi. TeÄŹ, co je doma, prý mají na sebe času dost. Až se věci zaběhnou a zbude čas…

Jan Kainzmeier žije kousek od Chodové-Plané na Mariánskolázeňsku a o práci se zbraněmi a na zbraních hovoří tak, že není třeba pochybovat o srdeční záležitosti. „Chci to dělat, je to nádherná práce. Vztah k ní jsem získal už když jsem se stal myslivcem a pak – moc se mi líbily tyhle starší flinty, vyřezávané a všelijak upravené. Říkal jsem si, co teÄŹ. Stavěl jsem, měl jsem rodinu, jinou než je ta má sočasná druhá, potřebovali jsme každou korunu. A tak, abych uspokojil svého koníčka a přitom nějak výrazně nezatížil rodinný rozpočet, koupil jsem si pušku zetháčko. Prvně jsem si ho jako upravil, obrousil, nechal nabrynýrovat. A pak přijel jeden známý a řekl hele, zkus si to i vyřezat. Pořídil jsem si dláta, sedl k tomu a najednou to šlo. Zpočátku jsem se pouštěl do jednodušších věcí, pak stále do složitějších a dneska, když mně dáte fotku, vám třeba na pažbu vyřežu i výraz, když jste smutnej…“ Umí stejně dobře rýt i do kovu, ale, jak dodává, momentálně je natolik vytížen, že na to nemá čas. „Dostanu třeba flintu, kde musím poopravit nějakou rytinu, to jo, ale abych ji vyloženě vyryl je hodně časově náročné a už bych nestíhal to druhé. Ale až se to zaběhne a nějaký čas vybude, pak samozřejmě se pustím rád i do tohoto.

Mám shodou okolností slíbeno panem Juchem, puškařem z Ferlachu, člověkem, kterému je dnes 78 let, že společně uděláme flintu jednušku. Je to hrozně milý pán a my se na tom domluvili vlastně jen díky našemu kamarádskému vztahu. Vznikne jedna zbraň, na níž bude památka na tohoto velmi šikovného člověka.“ Umět pít a dívat se… V 18. století byl korutanský Ferlach významným střediskem výroby vojenských palných zbraní a dlouho jimi zásoboval rakouskou armádu. Po zestátnění výroby ve Štýru a po zřízení C. k. státní továrny na pušky ve Vídni po roce 1786, ale začalo zakázek ubývat. A když pak po roce 1808 šla výroba vojenských pušek prudce dolů, až klesla z původních 30 000 kusů ročně na sotva dva tisíce, začali ferlaští puškaři vyrábět lovecké zbraně, zbraně pro Orient a také drobné železné zboží. Silná puškařská tradice se tam zachovala dodnes. „Tam když člověk přijde, musí se obrnit dvěmi věcmi,“ nasazuje k úsměvu Jan Kainzmeier a prozrazuje. „Zaprvé musíte umět pít… a na druhou stranu,“ přejde od smíchu k lehké nostalgii, „musíte umět vnímat krásu té jejich práce a neprezentovat to způsobem jé, to je krásný a takové to všechno. Prostě skloníte hlavu a tiše pozorujete tu nádheru. To, co dovedou lidské ruce je krásný! A pokud tam člověk těmto lidem, kteří jsou mimo jiné hodně srdeční a je s nimi i ukrutná legrace, přijde a má v sobě nějakou tu pokoru, pochopí, že se nedá jinak, že nějaká slova chvály nejsou na místě. Je to práce, která se hodnotí sama a je hezké jenom ji vidět, dívat se. Jsou to fakt puškařské skvosty, které tam ti lidé dovedou udělat a navíc je dělají, řekl bych, se zvláštní lehkostí.“ Nové jsou nové, v starších je srdce i jistota „Ve Ferlachu jsou fakticky dneska už tři generace puškařských rodin a když vidíte práce těch starých puškařů – to je něco úžasného,“ vyznává se dále Jan Kainzmeier. „Když si vezmete třeba jenom ferlašku, kterou tady mám, rozeberete ji a dáte její systém vedle systému nějaké nové pušky – opravdu ale nechci nějak hodnotit sočasné zbraně – tak ale jednoznačně vidíte na té práci z Ferlachu, že ať máme sebedokonalejší stroje, tohle udělat prostě neumí. Už jenom jak je to tam všechno poskládané vám dává jakousi jistou perfektně odvedené práce i toho, že vás ta zbraň nikdy nemůže zklamat. Je v tom prostě kus toho lidského srdce a musí to fungovat. I když nové zbraně samozřejmě fungují také, jistě, ale nejsou zkrátka dělané tak pěkně.“

Zatím jen přes známé

Jan Kainzmeier říká, že zatím nějakou svou klientelu nemá a nyní v podstatě tak nějak spíš pomáhá lidem, kteří neví, co dělat se staršími zbraněmi vyžadujícími opravu nebo úpravy. Není prý pro něho problém opravit jakoukoliv zbraň a je mu také jasné, že klientelu si vytvořit bude muset. A protože zatím nemá vyřešeny potřebné prostory a s nimi náležitosti nutné k této práci, řeší zatím kontakty na sebe přes lovecké potřeby v Mariánských Lázních a známého v Přešticích. „Vlastně na sebe dávám kontakt zatím pouze přes své známé. Na jednu stranu je to k výše uvedenému bezpečnější, což je v sočasnosti nejpodstatnější, na druhou stranu vím, že by se tak člověk nemohl nikam ani pohnout a že to tak nemůže být setrvalý stav. V Mariánkách se bude teÄŹ budovat nový krám, kde bude velká trezorová místnost, takže… Uvidím. Ale vyřeším to.“

Denně 100 flint na dílně

Západočeský puškař také říká, že je schopen i zprostředkovat koupi zbraně jakékoliv světové značky i s požadavky, co by měla mít. „Není problém sehnat jakoukoliv zbraň, ale tím stylem, že ten který člověk se obrátí na mě, já mu ji seženu, vezmu ho na střelnici, kde si zbraň vyzkouší a pak si ji buÄŹ koupí nebo ne. Ta zbraň u mě jinak nebude, bude třeba v Mariánských Lázních nebo v Přešticích, ale aby bylo větší množství těchto zbraní, rarit, u mě, to bych nechtěl. Zatím jsou jinde a budou jinde. Výhledově si ale určitě pořídím prodejnu samostatně, je to otázka jednoho dvou roků. I když - stále nevím, co by bylo lepší. Jestli dodělat dílnu tady a dodělat flinty, které mám domluvené, anebo si zřídit nejdřív krám a potom začít naplno.“ Říká, že výroba či rekonstrukce zbraně není otázka čtrnácti dnů, mnohdy to trvá déle, třeba chce-li někdo předělat brokovnici na kulový dvoják a tak. Ale protože prý Willi Obermeier je ochoten spolupracovat a má rovněž dílnu, tak pokud přijde zakázka, může na ní pracovat on doma a v Německu zase mohou sehnat náhradní díly. Tedy kooperace. „Není tedy problém výrobu či předělání zbraně takto společně urychlit. Denně se nám společně točí asi tak sto flint na dílně, ty zde jsou permanentně a denně na nich děláme. Měli jsme také zakázky, na kterých jsme dělali čtyři pět let. Od lidí, kteří například chtěli udělat troják a každou ráži jinou. A protože každá střela jiné ráže má i jinou parabolu dráhy, je to dost náročné zkombinovat,“ vysvětluje a podává tak s dalšími jinými příklady obrázek toho, co všechno umí. Pro výsledek a radost „Není problém cokoliv opravit, udělat a jak už jsem řekl, je to práce hrozně krásná a nesmí se uchvátat,“ říká o svém nyní již jediném řemesle Jan Kainzmeier. „Je lepší dělat na věcech o pár dní či týdnů déle, aby výsledek byl pěkný a já i klient jsme byli plně spokojeni. Vlastně tady začínám a nechtěl bych dělat opravy tak, že si sem vezmu sto flint, za každou si řeknu tisíc korun a každý den opravím tři. To nejde, nedá se to ani časově stihnout a nedá se to hlavně udělat dokonale. Nechtěl bych začínat tím, že jsem možná levnej a nebo možná drahej. Chtěl bych, když už tuhle práci dělám, ačkoliv jsem třeba začal o drobet dýl, aby z ní měli lidi radost. A aby to oboustranně fungovalo.“

 
Nákupní košík
Váš košík je prázdný
VirtueMart
Výrobci