Kategorie na lovci

Seznam všeho zboží


Rozšířené vyhledávání
Vyhledávání podle parametrů





Zapomenuté heslo?
Zapomněl jste své přihlašovací jméno?
Nemáte dosud účet? Registrace

Kvalita přetrvává generace

V sočasném světě protkaném elektronikou by se mohlo zdát, že starým věcem odzvonilo. Naštěstí ale je nás, nostalgiků a obdivovatelů krásy starého řemesla a uměleckých děl, co si raději za několik tisícovek koupí třeba starý telefon s trubkou a naslouchátkem než nový typ mobilu, stále dost a dost. Nebo starou křesadlovou pistoli či vykloktaný, pár set let starý perkusní revolver místo moderní automatické pistole.

Takových příměrů bychom mohli najít desítky, stovky. Pro všechny takové jsou zde prodejny starožitností, bazary, prostě antikva. Jedním z těch, kdo se zabývají a vlastně i živí prodejem těchto nám tak příjemných věcí a uměleckých předmětů starožitné hodnoty, je i Petr Strnad, jenž má prodejnu „Starožitnosti, antikva Strnad“ v pražských Vršovicích na Moskevské. Říká, že jeho k této činnosti i živnosti přivedl zájem o osudy starých věcí, k nimž se musí člověk leckdy až dobrodružně prokousat, a obdiv k práci starých mistrů toho kterého řemesla. Ať již jde o obrazy, sochařinu, nábytek, archiválie a staré tisky, puškaře a jejich zbraně a další profese a jejich produkty staré stovky let.

Přiznává, že to jej fascinovalo natolik, že se rozhodl tyto věci studovat a posléze, když se začal teoreticky na nějaké úrovni orientovat, se odhodlal „vkročit konečně i na sál“, jak se říká. Specializoval se na porcelán, obrazy, šperky, ke kterým před časem přidal ještě i zbraně, jimž se začal více věnovat až nyní. Aby poněkud překvapivě zjistil, že člověku nemusí čarovat například jen křehká krása porcelánové baletky či ladné nožky empírového taburetku, ale i chladná preciznost historické šavle nebo složitý mechanismus kolečkového zámku letité pistole. A taky, že prodej historické zbraně je ze zákona poněkud složitější byznys než třeba prodej rokokové almary a obrazů našich i zahraničních malířů 19. a 20. století, což je jeho doména.

Pragmatismus versus vztah k zděděnému

„Vezmeme-li sočasný stav zájmu o starožitnosti, myslím si, že i přes uvedené jaksi stagnuje, což jde na vrub nastupující mladé generace, která k těmto věcem už necítí takový respekt a nemá k nim tedy ani velký vztah jako generace předchozí. A taky je to dobou a nedostatkem peněz, protože na prvním místě je pragmatismus, třeba v první řadě sehnat na levný byt než ukládat peníze do uměleckých hodnot. Klientela se tedy rekrutuje ze starších lidí vyšší sociální vrstvy, ale jsou i tací, co si léta utrhují od úst, aby nakonec vysněný umělecký kousek koupili. Na druhé straně se lidé těchto předmětů z finančních důvodů zase zbavují a dávají je do prodeje. To je taková věčná sinusoida. Nebo jde o zděděné věci, s nimiž si dědic buÄŹ neví rady anebo k nim nemá žádný vztah, nikam se mu doma nehodí. A takhle jsem vlastně vzal do prodeje i první historické zbraně, byť jsem nevěděl, co všechno budu muset kvůli tomu absolvovat. O zbraních to platí tím spíš, k těm nemá vztah mnohem víc lidí než třeba k obrazům, i když jde o historické kusy. Někdo se jich dokonce i bojí, jiný zase zjistí, kam všude, na jaké instituce by musel zajít, aby to bylo legální a ať tak či onak – takové zbraně, funkční či nefunkční, pak skončí někde v koutě ve sklepě nebo v tom lepším případě nahoře na skříni, kde rezivějí a práší se na ně. No a jiní je přinesou a snaží se je prodat. Aby třeba měli peníze na své jiné zájmy, které preferují – hezkou dovolenou, něco na sebe, do bytu, lepší počítač a tak podobně.“ Lidi, mající zájem prodat historickou zbraň, starožitný předmět, bychom mohli rozdělit do dvou skupin: na ty, kteří si ji nejprve nechají odborníkem, znalcem zhodnotit a na takové, jež nechají rozhodnout přímo antikváře, čímž vlastně hodí tuto starost na něj.

Bez znalců to nejde

„Nemyslím ale, že by o tom nevěděli zhola nic. Člověk, který se rozhodne cosi prodat, má v dnešní době tak širokou škálu možností, jak se něco dozvědět, oběhnout si různé obchody, znalce a zjistit si cenu, nabídku, poptávku a hlavně čeho se vlastně chtějí zbavit. Jistěže neumím a nevím o zbraních všechno a tak i já se musím radit s odborníky, konkrétně například se soudním znalcem na zbraně Milanem Harákem, jenž je podle mě velice fundovaným znalcem a poradí vždy a určí věci přesně. Samozřejmě existuje mnoho odborné literatury o zbraních, nicméně osobní kontakt znalce s historickou zbraní, která má jít na prodej, je velmi důležitý, protože tyto zbraně jsou leckdy poskládány z dílů do nich sice pasujících, věrohodných, nicméně jde o novější náhražky chybějících dílů, časově do nich nepatřících. Čímž taková zbraň už není hodnotným historickým originálem, nýbrž plagiátem s hodnotou nesrovnatelně menší. Takže znalec při rozebrání zbraně tohle zjistí, jsou-li díly zčíslované, nejsou, je to ta doba, není a tak dále a proto je jeho kontakt se zbraní nutný. Tohle literatura nevyřeší a platí to u veškerých starožitných předmětů,“ myslí si Petr Strnad.

Ceny mohou být až překvapivě pohyblivé Cena několik desítek tisíc korun za historické zbraně – a výjimkou nejsou ani statisícové položky – není ničím neobvyklým a leckdy na to zbraň ani nevypadá. O obrazech modernistů ani nemluvě. Padne otázka, nakolik mohu být při prodeji takové flintičky po dědečkovi, třeba coby daru knížete pána snaživému revírnímu za služby v jeho polesí, okraden. Nedělám si iluze, že nikdo, kdo cosi prodal do starožitností, nezažil to, že dostal na ruku pár stovek jako za bezcennou věc, aby ji pak po čase viděl za výlohou nabízenou za mnohonásobnou cenu. Stran historických pušek vím hned o dvou takových případech a soudních dohrách… „V renomovaných starožitnostech, k nimž si troufám řadit i svůj obchod, se tyto věci nestávají,“ zastává názor starožitník. „Nebo flexibilněji vyjádřeno, stávat by se neměly. Ale mohl bych jmenovat řadu svých kolegů, které znám a za které bych takzvaně řečeno tu ruku do ohně dal. To o čem mluvíte, se stává spíš v bazarech a zastavárnách, které se ani moc nesnaží kamuflovat, že jejich majitel je zřídil a provozuje proto, aby využil každé možnosti se obohatit. Normální starožitník sice také věc ohodnotí dle svého uvážení a nabídne cenu v daném čase a v dané době, kterou můžete nebo nemusíte respektovat. Věci starožitné hodnoty a jejich ceny jsou ale hodně pohyblivé, klouzavé, což je dané módním trendem a tudíž poptávkou. Takže logika, že obraz, který stál před devíti lety milion, musí stát nyní milion a půl, neplatí. Může stát dokonce mnohem míň. Autor prostě je momentálně de mode, poptávka klesla a všechno je jinak. To může platit i o historických zbraních, ovšem nikdy se to nestává ze dne na den.“

Fenomén po mnoha stránkách

Starožitnosti rovná se vztah k minulosti. Vztah k historickým zbraním je, troufnu si tvrdit, specifičtější záležitost než vztah k obrazům. Optám se Petra Strnada, jak by tedy on formuloval svůj vztah k historickým zbraním, když přece jen jeho zájem se tímto směrem většinově neubírá… Ĺ˜ekne, že momentálně více než profesní je jeho vztah k nim a zájem o ně spíš osobní. „Protože zbraně vyrobené v minulosti byly dělané trochu jinak než ty sočasné. A též nemám na mysli nesrovnatelnou technologii, nýbrž to, že byly dělané tak, aby vydržely a byly funkční maximálně dlouho. A jsou funkční i po dvě stě tři sta letech i více letech a to je fenomenální. Zda se to bude moci říct po těch letech i o sočasných vyráběných zbraních – to už se nedovíme. A co všechno musely historické palné zbraně vydržet, pokud nesloužily jen k parádním účelům a jak šel jejich vývoj od všech těch doutnákových, přes kolečkové a křesadlové zámky až k jednotnému náboji. Složité mechanismy zámků – to je kapitola sama pro sebe, leckdy hodinářská záležitost použitá na střelné zbrani. A to nemluvím o dalších, byť podružnějších věcech jako jsou zdobení, rytí, zlacení, které ovšem zase zvyšovaly cenu takové zbraně, která měla přetrvat generace. Číst literaturu o historických zbraních je v podstatě něco jako číst dobrodružnou historii. Proto ten osobní vztah.“ Neskutečné se může zdát i to, že zbraně staré i několik století jsou schopny střílet značně přesně, jak mám potvrzeno od odborníků ze Státní zkušebny zbraní a střeliva. Historické zbraně jsou prostě fenomén po mnoha stránkách.

Ludvík XVI. A Kubišta

Na závěr povídání s Petrem Strnadem o starožitnostech se zeptám, jakou největší „pecku“ se mu podařilo coby starožitníkovi získat. Ve smyslu zbraní říká, že šlo o pistoli s kolečkovým zámkem z doby Ludvíka XVI. „Byla to nádherná, bohatě zdobená a vykládaná soubojová pistole a bohužel jenom jedna, druhá do páru chyběla. Zájemci byli hned dva. Zbraň byla prodána řekněme řádově ve sta tisících. Byla to zbraň z dědictví. Jistý pán měl dva syny a tak nevěda, co činí, mezi ně rozdělil ty párové soubojové pistole – každému dal spravedlivě jednu. Čímž komplet kompletně znehodnotil. A pak jeden ze synů zbraň prodat chtěl, o druhém zmínka dále bohužel nebyla a zbraň se od něj nesehnala.

 
Nákupní košík
Váš košík je prázdný
VirtueMart
Výrobci